Svět
Není to příliš vzdálená budoucnost. Svět Projektu Alice se vlastně příliš neliší od toho, kde žijeme my. Ale věda, obzvlášť kybernetika a medicína, pokročila kupředu mílovými kroky.
I dnes se můžeme ve skutečných vědeckých článcích dočíst o umělých končetinách, čtení mozkových impulzů v reálném čase a humanoidních robotech, kteří se umí sami učit a budí zdání skutečné, myslící bytosti. Zatímco však skuteční roboti jsou spíše jednotlivci, my jich máme už stovky – a chodíte-li na správná místa, můžete se s nimi setkávat téměř denně.
Svět na okraji (r)evoluce
Jedni z prvních robotů přišli z německého Düsseldorfu. Jsou velcí, stroze kovoví, příliš toho nenamluví, ale zato zastanou práci hned za několik lidí. Velice brzy se začali prosazovat v továrnách a těžkém průmyslu po celém světě. Vždy podají pomocnou ruku tam, kde lidská nestačí – i kdyby o ni měli přijít.
Další mechaničtí pomocníci se zrodili v Japonsku v Institutu Hirošiho Išigury. Jsou mnohem subtilnější než jejich němečtí kolegové, jsou to roboti do služeb. V mnoha případech nahradili informační cedule nebo pracovníky u pultů. Nikdy se vám nezapomenou uklonit a poděkovat za váš čas, i když si na nich vylijete celodenní frustraci.
A pak jsou tady roboti, které vyvíjejí v Kurzweilových laboratořích na Aljašce. Oproti jiným zahraničním modelům se zdají být – člověk se to skoro zdráhá říct nahlas – lidštější. Jsou to sociální roboti nadaní empatií a porozuměním. Roboti, kteří vás budou konejšit, až budete nemocní, s laskavým úsměvem se o vás starat, až budete staří a dělat vám společnost, až budete osamělí. Patří především do zdravotnictví a jejich cílem je pomáhat lidem – aby byli šťastní a spokojení natolik, jak jim to jen zdravotní stav umožní.
Hranice mezi člověkem a umělou inteligencí se nebezpečně ztenčuje. Mnozí se uklidňují tím, že v systémech umělé inteligence bude vždy něco chybět – to prchavé a nepopsatelné, co nazýváme duší.
Někteří se obávají, že jim ta „živá plechovka“ chce sebrat práci i život. Pro některé je snadné vidět za párem očí v pozorně naslouchající tváři lidské sny a touhy. Robot ale zůstává především vaším majetkem a nástrojem. Nemá život ani práva, svobodu ani důstojnost. Vždyť je přeci nepotřebuje. Vaše auto nebo kávovar je přece také nemají.
Po celém světě ale narůstají nepokoje. Roboti stávkují, průmysl stojí, v ulicích se demonstruje. Jsme na prahu války. Zneužívá někdo na slovo poslušné roboty ke svým špinavým cílům? Přišlo to, před čím nás vždycky varovali, a jsme odsouzeni zemřít rukou svých vlastních výtvorů? Nebo jen vyvřelo zoufalství utlačovaných, kteří touží po slušném zacházení a střípku důstojnosti?
Nikdo neví, co přijde. Díky zákonům robotiky ještě nikdo nezemřel, ale je to jen otázka času. Říká se, že existuje nějaký virus, který roboty osvobodí od našich pravidel. Možná je to jenom fáma… Nebo taky ne.
Svět stojí na samotné hraně mezi prosperitou a záhubou. A zraky všech se pomalu otáčí k Aljašce, která byla prozatím problémů ušetřena.
Lidská společnost budoucnosti
Pokročilá medicína
V oblasti medicíny nedochází téměř k žádným etickým sporům, naprostá většina společnosti souhlasí se všemi kroky, které vedou k záchraně nebo výraznému zvýšení kvality života nemocných, zraněných a handicapovaných.
Pouze velmi malé procento lidí, který se obvykle označují souhrnně jako naturalisté, odmítají využívat při své léčbě bionické, biotronické a robotické postupy. Jejich motivace bývají různorodé, nejčastěji náboženské nebo psychologické. Někteří lidé se prostě nedokáží smířit s myšlenkou, že by do svého těla měli přijmout něco cizího, chladného, technického – přestože většina z toho jsou nepodložené předsudky, jak bylo několikrát veřejně potvrzeno těmi, kdo se v průběhu nemoci svých naturalistických názorů vzdali.
Ožehavé téma může z biotronických transplantací a protéz udělat otázka peněz. Přestože náklady byly díky masivnějšímu rozšíření v posledních dvou dekádách významně sníženy, stále se jedná o velmi drahé medicínské procedury.
S absencí solidárního systému a zákonného zdravotního pojištění se najde mnoho lidí, kteří si orgán, který by jim zachránil život, nebo umělou ruku, která by je vrátila zpět do zaměstnání, prostě nemohou dovolit. Existují nadace a fondy poskytující příspěvky, ale není neobvyklé vzít si na takové léčení půjčku – pokud vás banka vyhodnotí jako schopné splácet.
Znovu se vracíme do dob, kdy chudí umírají na nemoci, které jsou pro vyšší vrstvy jen drobnou nepříjemností.
Augmentace
Biotronická vylepšení člověka jsou eticky o něco složitější problém. S výjimkou výše zmíněných naturalistů nikdo neprotestuje proti implantaci umělých očí člověku, který se narodil zcela slepý nebo o zrak přišel následkem nemoci či úrazu. Samozřejmě lékaři umělé oko úmyslně nepoškodí, i kdyby měl příjemce před úrazem pět dioptrií.
Věda ale dnes umožňuje vytvořit oční implantát dokonalejší než zdravé lidské oko. Umíme vytvořit oko, které vidí ve tmě, oko s termovizí, oko rozeznávající daleko více detailů, z větší dálky, oko vidící mimo spektrum běžně viditelného světa, komunikující s elektronikou, mozkovými implantáty, promítající informace přímo do vašeho zorného pole…
A tady vzniká problém. Je nutné odpovědět si na otázku – znamená to, že můžeme, také to, že bychom měli?
V tuto chvíli je ze zákona možné vylepšení náhrady, tzv. augmentace, pouze u handicapovaných nebo zraněných osob, u kterých etická komise vyhodnotí vylepšení náhrady jako přínosné pro vykonávání jejich profese. Dáváme náskok těm, kterým osud postavil překážky navíc, a tím tvoříme spravedlivější, rovnější společnost.
Není ale ze zákona možné někomu poskytnout augmentovanou protézu pouze proto, že si to přeje, nebo dokonce vyjmout zdravý orgán či končetinu a nahradit ji technicky vylepšenou.
Stále jsou tady ale lidé, kteří odmítají vidět přínosy a překračování lidských možností je děsí. A pak jsou tady také tací, kterým ty nevyužité možnosti nedají spát.
Kurzweilova nesmrtelnost
Největší průlom v dějinách lidstva a finální krok evoluce pro jedny.
Naděje pro ty nemocné, kterým by jinak nezbyla už žádná. Naděje pro rodiny a milované, kteří se nikdy nebudou muset rozdělit, pro druhé.
A pokřivené, zpupné vyhlášení války Bohu či zemi, které nás jednou dovede všechny do záhuby pro jiné.
Je těžké najít objektivní pravdu. I v případě Kurzweilovy nesmrtelnosti předpokládáme do budoucna významný pokles nákladů, prozatím je ale celá procedura velmi nákladná. Společnost se zatím musí vyrovnat spíše s jednotlivci, kteří se jednou postaví věčnosti, než s masami nesmrtelných a z toho plynoucími ekonomickými a ekologickými problémy.
Lidé, kteří absolvovali přenos svého vědomí do umělého těla, jsou společností obecně přijímáni bez problémů a nečelí žádným předsudkům nebo vyčlenění ze společnosti. Není dělán žádný rozdíl mezi nesmrtelným a jeho předchozím „biologickým“ životem.
Etický rozpor je tedy jen u každého jednotlivce, který se sám má rozhodnout, jestli se chce stát nesmrtelným. Samozřejmě jsou lidé, kteří považují přítomnost lidského vědomí v robotickém těle za tak odpornou, že například zpřetrhají vazby s někým blízkým, kdo nesmrtelnost podstoupil. Takto radikální reakce ale bývá společností spíše odsouzena.
Roboti
Dvacátá a třicátá léta jednadvacátého století se nesla ve znamení masivního rozvoje pracovních robotů, včetně humanoidních androidů, a jejich postupného zavádění do průmyslové výroby, služeb a jiných náročných, rizikových a nekreativních pozic.
Mnoho lidí tehdy protestovalo proti výrobním robotům s lidskými proporcemi, většinou s teoriemi: „Nepotřebuji, aby mi auto montovalo něco s lidskou tváří.“
Tyto argumenty bylo ale poměrně snadné vyvrátit. Veškerá současná infrastruktura je projektovaná tak, aby bezpečně a efektivně sloužila lidem. Pokud do ní má být něco vpuštěno, je daleko snadnější dát tomu lidské proporce než ohýbat všechny existující systémy. Jak poté někteří propagátoři raných androidů s jistou škodolibostí připomínali, bylo provedeno několik psychologických studií, v rámci kterých lidé hodnotili míru svého komfortu ve společnosti androidů s prázdnou a prokreslenou obličejovou částí – a nikdo si nevybral robota bez tváře.
Využívání pracovních robotů (německého a japonského typu) je v současné době společností velmi dobře přijímáno a není vnímáno jako žádný etický problém. Po jistých nepokojích ve třicátých letech došlo ke stabilizaci společenské situace a lidé si zvykli na „vysavače s lidskou tváří“. Dnes už nemají tendenci k nim přistupovat jinak než k běžným pracovním spotřebičům.
Alespoň valná většina společnosti. V mnohých lidech, zejména s nižším vzděláním a v chudších oblastech ještě stále zůstávají pocity zášti a hořkosti vůči robotům, kteří převzali levněji a efektivněji velkou část nekvalifikovaných pracovních pozic.
Na opačné straně stojí členové několika radikálních občanských hnutí – mezi nejznámější patří Děti plechu. Ty bojují za práva (nejen) pracovních robotů a chtějí například založení odborů, které by jim zajišťovaly důstojné zacházení.
Tito aktivisté ale zatím nedosáhli žádných významných úspěchů a pro většinovou společnost jsou spíše dobrým zdrojem vtipů.
Daleko více společenských kontroverzí v dnešní době, povětšinou zcela iracionálně, vyvolává otázka umělé inteligence a robotů s přirozeným vzhledem i reakcemi, kteří se používají v pomáhacích profesích náročných na mezilidský kontakt.
Znovu se objevují obavy ze ztráty společenského postavení a změny společenského paradigmatu, tentokrát ale demagogické argumenty slýcháme i od vzdělaných lidí. Přirozené vystupování simulující emoce a navazování vztahů k okolním lidem pak nahrává citové argumentaci skupin jako jsou Děti plechu, přestože jde pouze o detailně naprogramovaný reakční algoritmus.
Pro většinu lidí je první setkání se sociálním robotem poněkud rozpačitým zážitkem, když ale mají možnost si zvyknout, nevnímají jejich využití v nemocnicích, domovech důchodců a pečovatelských ústavech – tedy institucích, které mají velký problém získat dostatek lidského personálu – jako nežádoucí, spíše naopak oceňují jejich jedinečný přínos.
Dá se očekávat, že na roboty na úrovni řady Cecille si bude muset společnost chvíli zvykat, jejich širší rozšíření do praxe tomu ale významně pomůže.